Megaezofagus u psa – regurgitace, krmení a léčba

Přehled

Jícen je trubice, která přivádí spolknutou potravu a tekutinu z tlamy do žaludku. Když normální posunovací pohyb zeslábne, potrava a tekutina zůstávají v rozšířeném jícnu.

Megaezofagus je nález spojený s několika chorobnými mechanismy, nikoli jedno onemocnění společné všem psům. Může být vrozený nebo vzniknout v dospělosti v souvislosti s jinými onemocněními.

U dospělých psů příčina často zůstává neznámá. Forma vzniklá z neznámé příčiny se nazývá idiopatická.

Onemocnění je častější u psů než u koček. Hlavním cílem léčby je udržet výživu a omezit regurgitaci.

Příčiny

Je narušen posunovací pohyb nebo průchod potravy

Poruchy svalů jícnu a nervů, které je řídí, mohou bránit normálnímu posunu potravy. Myasthenia gravis je porucha přenosu mezi nervy a svaly, která může megaezofagus způsobit.

Za rozšířením může stát i hypoadrenokorticismus neboli Addisonova choroba. Funkci jícnu může zhoršit zánět svalů a některá další autoimunitní onemocnění.

Dalšími možnými základními faktory jsou onemocnění nervové soustavy, nádory a otravy. Získané rozšíření může způsobit i těžký zánět jícnu.

Zúžení jícnu nebo cizí těleso mohou jícen rozšířit na straně překážky blíže k tlamě. U štěněte může abnormální cévní prstenec jícen stlačovat a bránit průchodu potravy do žaludku.

U některých psů se dolní jícnový svěrač při polykání neuvolní a vznikne funkční překážka. Tuto poruchu svěrače je nutné odlišit od celkové slabosti posunovacího pohybu, protože může být možná cílená léčba.

Rizikové faktory

Vrozená forma se obvykle projeví při odstavu, když štěňata přecházejí na pevnou potravu. Získaná forma může začít u mladého dospělého psa nebo psa středního věku.

Dědičná predispozice byla prokázána u drsnosrstých foxteriérů a trpasličích kníračů. K dalším predisponovaným plemenům patří německý ovčák, německá doga, irský setr a labradorský retrívr.

Ne každý megaezofagus je však dědičný: existuje několik forem. S vrozeným megaezofagem u německých ovčáků byly spojeny varianty genu MCHR2.

U bílých švýcarských ovčáků s vrozeným rozšířením se testování rizikové varianty stejného genu jako užitečné neukázalo. V japonském nemocničním srovnání byl u trpasličích jezevčíků poměr šancí získaného megaezofagu, tedy míra souvislosti s plemenem, 4,33.

Tento regionální nález u plemene nepředstavuje stejný odhad rizika pro všechny jezevčíky v jiných populacích.

Typické příznaky

Regurgitace se liší od zvracení: obsah často vystupuje z jícnu bez nevolnosti nebo silných stahů břišních svalů.

• Nestrávená potrava nebo voda se po jídle nebo při sklonění hlavy vrací do tlamy.

• Štěně špatně roste a zůstává menší než sourozenci z vrhu.

• Dospělý pes hubne, i když má o jídlo dál zájem.

• Pes nadměrně slintá a polykání může doprovázet bublavý zvuk.

• Dech může neobvykle zapáchat kvůli materiálu, který zůstává v jícnu.

• Kašel, horečka nebo rychlejší dýchání mohou ukazovat na aspirační pneumonii.

K regurgitaci může dojít bez povšimnutí, když pes spí. U některých psů převažují dýchací příznaky, i když zjevnou regurgitaci nikdo nezaznamená.

Někdy je u kořene krku vidět vyklenutí jícnu a dotyk v tomto místě může být nepříjemný.

Komplikace a následky

Aspirace znamená, že potrava, voda nebo jiný obsah jícnu pronikne do průdušnice a plic. Do dýchacích cest se mohou dostat i sliny hromadící se v hrdle a způsobit potíže.

Nedostatek potravy, která se dostane do žaludku, může vyvolat podvýživu a úbytek svalů. Aspirační pneumonie a podvýživa jsou hlavními příčinami úmrtí při tomto onemocnění.

Starší studie sledování popisovaly u psů s megaezofagem dobu přežití 1–3 měsíce. V těchto dřívějších studiích byla uváděna úmrtnost 74 %.

Japonské nemocniční sledování 28 psů naopak zjistilo, že po 3 měsících bylo naživu 85,7 %. Aspirační pneumonie byla během sledování alespoň jednou diagnostikována u 10 psů, což z ní činí významný praktický problém.

V této studii byl medián přežití psů, u kterých se aspirační pneumonie rozvinula, 114 dní. Medián přežití psů bez zápalu plic nebyl do konce studie dosažen.

Četnost eutanazie a načasování diagnózy zápalu plic se mezi studiemi liší a ovlivňuje výsledky. Některá štěňata s vrozenou formou se s růstem zlepší, obvykle kolem 6 měsíců věku.

Vyšetření u veterináře

Zobrazovací metody ukazují rozšíření a případnou překážku

Rentgen hrudníku může ukázat rozšířený jícen naplněný vzduchem, tekutinou nebo potravou. Při celkovém rozšíření je jícen obvykle zvětšen poměrně rovnoměrně po celé délce.

Rozšíření jen na straně překážky blíže k tlamě vzbuzuje podezření například na zúžení, cizí těleso nebo cévní prstenec. Na snímcích plic se posuzují i změny odpovídající aspirační pneumonii.

Nahromaděný obsah může vytlačit průdušnici z její normální polohy. V případě potřeby pomáhá kontrastní zobrazení posoudit stavbu jícnu podrobněji než prostý rentgen.

Endoskopie jícnu může vyšetřit mechanické příčiny, jako je zúžení nebo uvízlý předmět. Pohyblivé vyšetření polykání, takzvaná videofluoroskopie, ukazuje postup potravy, zatímco pes jí ve stoje.

Tak lze odhalit psy, u nichž je hlavní součástí problému neotevírání dolního svěrače.

Základní onemocnění se vyšetřuje samostatně

Specifický krevní test, který by megaezofagus potvrdil, neexistuje, krevní testy však mohou odhalit jeho základní onemocnění. Základní vyšetření může zahrnovat krevní obraz a biochemii krve k posouzení celkového zdraví.

Podle příznaků se může vyšetřit i funkce štítné žlázy a možný hypoadrenokorticismus. Získaná myasthenia gravis se vyšetřuje měřením protilátek proti acetylcholinovým receptorům v krvi.

Tyto protilátky myasthenie byly zjištěny u 26 % pacientů s megaezofagem bez celkové svalové slabosti. Ve vybraných případech pomáhá vyšetřit neurologickou příčinu elektrické vyšetření nervosvalového spojení nebo vzorek tkáně.

Onemocnění se jako idiopatické označí až tehdy, když se nenajde žádná příčina ukazující na známé základní onemocnění.

Léčba

Krmení a pití se přizpůsobují schopnostem psa

Veterinář sestaví plán léčby podle základní příčiny, výživy a případného zápalu plic. Potrava se podává ve vzpřímené poloze, aby gravitace pomohla jejímu přesunu z jícnu do žaludku.

Poloha při krmení bývá často kolem 45–90° vůči podlaze, podle potřeb psa a bezpečné opory. Pes zůstává ve vzpřímené poloze nejméně 10–15 minut po jídle.

Někteří psi potřebují delší čekání, 10–30 minut nebo více, než si lehnou. Malé psy lze někdy podpírat vzpřímeně na klíně, větší psi často potřebují pevnou krmnou židli.

Většině psů vyhovuje několik malých jídel lépe než velké jednotlivé porce. Energeticky bohaté krmivo pomáhá zajistit dostatek výživy v malých porcích.

Správná konzistence se určuje individuálně: možnostmi jsou kaše, namočené krmivo nebo měkké kuličky. Řídká kaše může u některých psů regurgitaci omezit, ale zvýšit riziko průniku materiálu do dýchacích cest.

Kuličky krmiva naopak mohou vyvolat dostatečný pohyb jícnu k přesunu potravy do žaludku. I příjem vody se plánuje samostatně, protože ne každý pes může normálně pít.

V případě potřeby veterinář doporučí vodu zahustit nebo nabízet želatinové kostky obsahující vodu. Pokud pití tlamou není možné, lze vodní rovnováhu podpořit tekutinovou terapií zajištěnou veterinářem.

Při těžké regurgitaci může výživová sonda zavedená do žaludku obejít jícen jako cestu výživy. I při použití sondy se možnost zápalu plic dále sleduje.

Léčba základní příčiny a specializované zákroky

Zjištěná myasthenia gravis nebo jiné základní onemocnění se léčí podle vlastního plánu. Úspěšná léčba základního onemocnění může u některých psů zlepšit funkci jícnu.

Útlak cévním prstencem může vyžadovat chirurgické uvolnění. Po dlouhodobém útlaku však může výrazné rozšíření jícnu udržovat příznaky i po operaci.

Pro idiopatický megaezofagus neexistuje lék ani operace, která by obnovila normální posunovací pohyb. Pokud se dolní svěrač neotevírá, lze po specializovaných vyšetřeních zvážit mechanické roztažení a botulotoxin.

Klinické zlepšení bylo po této kombinaci popsáno u 14 psů, i když rozšíření jícnu mohlo přetrvávat. Účinek byl krátkodobý, takže zákrok může pomoci posoudit vhodnost pozdější operace.

Možností, kterou může veterinář u některých štěňat s vrozenou formou zvážit, je sildenafil. Běžné léky zvyšující pohyb trávicího traktu se u idiopatického rozšíření spolehlivě přínosné neukázaly.

Prevence

Ne každé formě lze doma předejít, protože příčinou může být vrozená porucha nebo později vzniklé onemocnění. Chov postiženého psa se nedoporučuje, i když má mírné příznaky.

Nejistota ohledně dědičnosti neubírá na důležitosti rodinných zdravotních informací při chovatelských rozhodnutích. Po diagnóze megaezofagu se prevence zaměřuje zejména na omezení regurgitace a průniku potravy do dýchacích cest.

Pamlsky se také podávají jen ve vhodné vzpřímené poloze psa, pokud jsou součástí jeho plánu krmení. Podepření hlavy v klidu může pomoci omezit vdechnutí slin hromadících se v hrdle.

Důležité pro majitele psů

Zaznamenávejte hmotnost, jídla, konzistenci krmiva a dobu, kdy dochází k regurgitaci. Pokud to jde bez rušení psa, natočte epizodu na video. Ukažte veterináři, jak je pes při jídle a pití polohován a jak dlouho zůstává poté podepřený.

Častější regurgitace může znamenat, že je třeba změnit plán krmení nebo jiné léčby.

Nejvhodnější konzistence krmiva se může během života psa měnit, i když dřívější krmivo dlouho fungovalo.

S veterinářem si ověřte denní cíl příjmu vody a bezpečný způsob. Neodebírejte vodu bez náhradního plánu. Domluvte se i na tom, jak se budou podávat léky, protože i ty musí projít jícnem. Sledujte, jak snadno pes dýchá v klidu, a jeho chuť k jídlu; pokud se dýchání ztíží, okamžitě vyhledejte péči.

I léky podávané ústy se nabízejí, když je pes ve vzpřímené poloze.

Časté otázky

Je regurgitace totéž co zvracení?

Při regurgitaci se obsah jícnu pasivně vrací do tlamy bez břišního úsilí typického pro zvracení. Zvracení často provází nevolnost a aktivní dávení. Událost veterináři popište, nebo pokud možno natočte, protože v běžné řeči se tyto pojmy snadno pletou.

Může megaezofagus úplně odeznít?

Některé vrozené případy s růstem štěněte odezní, obvykle kolem 6 měsíců věku. Funkci jícnu může zlepšit i úprava léčitelného základního onemocnění. U mnoha psů se však péče soustředí na dlouhodobé krmení a zvládání příznaků.

Proč nestačí vždy jen zvýšit misku?

Posun potravy často vyžaduje, aby byla celá přední část těla podepřena vzpřímeně a zůstala tak i po jídle. Konzistenci krmiva je také nutné volit individuálně. Některým psům vyhovuje měkká kaše, jiným lépe fungují kuličky krmiva. V těžkých případech lze výživu udržovat sondou zavedenou do žaludku.

Může pes normálně pít vodu?

Voda může v rozšířeném jícnu zůstávat stejně jako potrava. Někteří psi potřebují zahuštěnou vodu, želatinové kostky nebo jinou podporu příjmu tekutin. Veterinář naplánuje množství a způsob tak, aby pes dostal potřebné tekutiny bezpečně.

Může pes dostat zápal plic bez zjevné regurgitace?

Dýchací příznaky mohou být nejviditelnějším problémem, i když je regurgitace zaznamenána málo nebo vůbec. K aspiraci mohou vést i nahromaděné sliny. Nový kašel, namáhavé dýchání nebo zhoršení celkového stavu proto vyžadují rychlé posouzení.