Demodikóza u psa: roztoči Demodex a kožní onemocnění

Přehled

Demodex je mikroskopický vnější parazit žijící ve vlasových folikulech kůže. Nejčastějším původcem demodikózy u psů je Demodex canis. Malý počet roztočů u zdravého psa obvykle příznaky nezpůsobuje. Onemocnění zahrnuje zvýšený počet roztočů a s ním spojený zánět kůže.

Lokalizovaná forma obvykle zahrnuje 1–5 malých, ostře ohraničených lysin. U generalizované formy pokrývají změny velké nebo splývající plochy kůže. Hranice však není u každého případu jednoznačná. Onemocnění soustředěné na tlapky se nazývá pododemodikóza. Pro generalizovanou formu byl ve Spojených státech popsán výskyt až 0,58 %. Nejde o univerzální odhad výskytu.

Dospělý roztoč Demodex canis je dlouhý asi 180–210 mikrometrů. Má protáhlý tvar připomínající doutník. Je to tedy jiný parazit než velké klíště sající krev, které můžete po procházce najít na kůži.

Příčiny

Štěňata získávají roztoče od matky při kojení během prvních 72 hodin života. To je obvyklý způsob, jak se roztoči usadí na kůži nového psa. Celý svůj životní cyklus tráví na psovi. Vývoj od vajíčka k dospělci trvá asi 20–35 dní.

Roztoči žijí kromě vlasových folikulů i ve vývodech mazových žláz. Narušená obranyschopnost může umožnit jejich výrazné namnožení. Rostoucí počet roztočů může poškodit vlasové folikuly, ve kterých žijí. Mechanismus onemocnění však není plně objasněn.

U generalizované demodikózy mladých psů hrají roli dědičné a imunitní faktory. Na dědičnosti se pravděpodobně podílí několik genů. U staršího psa může onemocnění souviset například s léčbou kortikosteroidy nebo chemoterapií. Dřívější léky jsou proto součástí hledání základní příčiny, i když kožní příznaky začnou později.

Samice kladou vajíčka do vlasových folikulů. Vylíhne se larva, která projde vývojovými stadii až v dospělce. I když je roztočů málo, lze na kůži najít různá vývojová stadia. Vajíčka, larvy, nymfy i dospělci žijí na stejném hostitelském zvířeti.

Rizikové faktory

Lokalizovaná forma je nejčastější u mladých psů, obvykle mladších 1 roku. Juvenilní demodikóza typicky poprvé způsobí příznaky během prvních 18 měsíců života. Generalizované onemocnění dospělých se obvykle diagnostikuje po 3. roce věku, začít však může už v 1,5 roku. Tyto hranice nejsou u každého psa přesné.

Více než čtyřnásobně vyšší riziko generalizované demodikózy bylo zjištěno mimo jiné u amerických stafordšírských teriérů, stafordšírských bulteriérů, šarpejů a francouzských buldočků. Případy se mohou kupit v rodině nebo vrhu. Demodikózu však může dostat kterékoli plemeno. K predisponujícím onemocněním u dospělých může patřit Cushingova choroba, snížená funkce štítné žlázy a cukrovka.

Situaci může zhoršit špatná výživa a chronické onemocnění. S vnímavostí bylo spojováno i hárání a porod. U štěňat ze stejné rodiny může závažnost sahat od mírných místních změn po těžké generalizované onemocnění.

Typické příznaky

Mírné onemocnění obvykle způsobuje malé nebo žádné svědění. Lokalizované změny se často objevují kolem pysků nebo očí a na předních končetinách. Postižena mohou být i jiná místa. Doma si můžete všimnout těchto kožních změn:

• Řídnoucí srst nebo úplně lysá místa.
• Zarudnutí kolem místa bez srsti.
• Olupování a šupinky ulpívající na chlupech.
• Komedony, tedy ucpaná ústí vlasových folikulů.
• Hrbolky nebo pustuly v zanícené kůži.
• Ztmavnutí, mastnota nebo strupovatění kůže při rozsáhlém onemocnění.

Později se může svědění zvýšit kvůli bakteriální nebo kvasinkové infekci. Při zánětu tlapek mohou prostory mezi prsty otéct a bolet. Demodex injai může způsobit zvlášť výraznou mastnotu podél hřbetu. Zjišťuje se častěji u teriérů a jejich kříženců.

Demodex může způsobit i místní zánět ucha.

Komplikace a následky

Generalizovaná demodikóza často zahrnuje druhotnou bakteriální infekci. Infekce může přejít v hlubokou folikulitidu nebo furunkulózu. Kůže pak může mít strupy, výtok, vředy a mokvající kanálky. Těžké onemocnění může zahrnovat zvětšené mízní uzliny, horečku a únavu. V nejvážnějších případech může bakteriální infekce způsobit život ohrožující sepsi.

Výhled u lokalizované demodikózy je obvykle dobrý a samovolné uzdravení je časté. Mírné lokalizované onemocnění se však může rozšířit a stát se generalizovaným. Moderní léčba dává mladým psům s generalizovaným onemocněním dobrý výhled. U staršího psa ovlivňuje prognózu i případné základní onemocnění. Návrat během prvního roku není neobvyklý.

Vyšetření u veterináře

Diagnóza se obvykle potvrzuje hlubokým kožním seškrabem vyšetřeným pod mikroskopem. Vzorky se odebírají z několika míst, aby co nejlépe vystihly stav kůže. Stisknutí kůže při odběru pomáhá dostat roztoče z hlubokých vlasových folikulů na povrch. K odběru se přednostně volí aktivní ložiska, jako jsou hrbolky a pustuly.

Nález jednoho roztoče v několika seškrabech může být náhodný. Nález několika roztočů silně podporuje klinickou demodikózu. Pokud se u psa s příznaky najde jen jeden, odeberou se k potvrzení diagnózy další vzorky. Pro sledování se zaznamenává počet roztočů a jejich vývojová stadia.

Kde je seškrab obtížný, lze odebrat vzorky chlupů kolem očí nebo mezi prsty. Vyšetření chlupů se nazývá trichogram. Vzorek může vyžadovat 50–100 chlupů, aby se zvýšila šance roztoče najít. Po negativním vzorku chlupů následuje před vyloučením demodikózy kožní seškrab. Některé obtížné případy na tlapkách nebo u šarpejů vyžadují kožní biopsii.

Cytologie z pustuly nebo mokvajícího kanálku vyšetřuje bakteriální infekci. Při těžké hluboké infekci pomáhá bakteriologická kultivace vybrat vhodné antibiotikum. Onemocnění začínající v dospělosti vede i k hledání nemoci oslabující imunitu. Rozsáhlá vyšetření ji vždy neodhalí. V jednom větším přehledu zůstala příčina neznámá u 30 % dospělých psů.

Seškrab jen ze středu vředovitého místa nepomůže, protože tam se roztoči nacházejí hůře. Srst se může mírně zkrátit, aby se materiál vzorku neztratil v okolní srsti. Roztoče lze někdy vidět i ve výtoku z pustuly nebo mokvajícího kanálku.

Psi mohou roztoče při olizování kůže spolknout a ti se pak mohou objevit při vyšetření výkalů. Negativní výsledek výkalů demodikózu nevylučuje. Vyšetření výkalů může prověřit i jiné vnitřní parazity důležité pro celkové zdraví.

Léčba

Léky předepisuje veterinář. Mírnou lokalizovanou demodikózu u mladého psa lze obvykle sledovat bez léčby proti roztočům. Často odezní během 1–2 měsíců. Sledování ověřuje, zda lysiny mizí, nebo se šíří. Generalizovaná demodikóza vyžaduje léčbu. Péče zahrnuje snížení počtu roztočů, zvládnutí kožní infekce a léčbu případného základního onemocnění.

Lékovou skupinou první volby u generalizované demodikózy jsou dnes obvykle isoxazoliny. Mezi další léky proti roztočům patří přípravky ze skupiny makrocyklických laktonů. Volba závisí na individuálních okolnostech psa a místních pravidlech předepisování. Epilepsie může ovlivnit, zda je isoxazolin vhodný. Před výběrem léku může být potřeba vyšetřit genovou variantu MDR1, neboli ABCB1, která způsobuje citlivost na některé makrocyklické laktony.

U mírné až středně těžké druhotné bakteriální infekce může stačit místní antibakteriální péče o kůži. Antibiotika ústy proto nejsou automaticky nutná u každého psa. Těžká bakteriální infekce však může vyžadovat celkovou léčbu antibiotiky. Kortikosteroidy mohou být u demodikózy kontraindikovány. O změnách stávajících léků rozhoduje veterinář.

Odpověď se kromě vzhledu kůže sleduje opakovanými kožními seškraby. Kontroly bývají obvykle jednou měsíčně. Vzorky se odebírají ze stejných míst jako dříve. Počet roztočů a nezralých vývojových stadií by měl během sledování klesat. Ukončení léčby se zvažuje až po alespoň 2 po sobě jdoucích negativních seškrabech. Někteří psi potřebují léčbu několik měsíců.

Demodikóza začínající v dospělosti může reagovat pomaleji než juvenilní onemocnění. Pokud se nemění kožní příznaky ani počty roztočů, zvažuje se změna léčby. Posouzení výsledku může trvat týdny až měsíce.

Prevence

Ústřední součástí prevence je chovatelský výběr: chov psa, který prodělal generalizovanou demodikózu, se nedoporučuje. Stejné doporučení platí pro rodiče postiženého psa. Některá doporučení chovatelských klubů vyřazují i psa, který dal postižená štěňata z různých spojení. To, že je pes po léčbě bez příznaků, nemění význam dědičné vnímavosti.

Roztoči mimo psa přežívají špatně a prostředí se obecně nepovažuje za zdroj nákazy. Běžná demodikóza způsobená Demodex canis se nepovažuje za nakažlivou. Roztoč na kůži jiného psa proto neznamená totéž co například nakažlivý sarkoptový svrab. Preventivní léky proti roztočům nenahrazují vyšetření základní příčiny u postiženého psa.

Důležité pro majitele psů

Lysá místa fotografujte za stejného osvětlení a zaznamenávejte jejich umístění. Poznamenejte si nové lysiny, citlivost tlapek, svědění a případné celkové známky nemoci. Na kontroly přineste seznam všech léků a údaje o tom, jak léčba v praxi fungovala. Pes může vypadat lépe dříve, než roztoči zmizí. Samotné dorůstání srsti proto není vhodným důvodem vynechat domluvenou kontrolu.

Nezkoušejte sami kortikosteroidy ani lék proti roztočům jiného zvířete. Vhodnost může ovlivnit například dědičná citlivost na léky. Řekněte veterináři i o dřívějších záchvatech a každé změně během léčby. Kůži sledujte i po skončení léčby: před posouzením trvalého uzdravení se doporučuje sledování alespoň 12 měsíců. Pokud se objeví nové změny, pomohou další péči nasměrovat dřívější odpověď na léčbu a výsledky vzorků.

Časté otázky

Mohou se roztoči Demodex přenést na lidi nebo domácí kočku?

Psí roztoči Demodex se nepovažují za přenosné na člověka. Jsou přizpůsobeni svému hostiteli a vzájemná nákaza mezi psy a kočkami nebyla prokázána. Lidé mají vlastní druhy roztočů Demodex, takže demodikóza člověka je jiné onemocnění než kožní nemoc psa.

Může se malá lysina zahojit bez léků?

Mírná lokalizovaná demodikóza u mladého psa často odezní sama. Nejdřív je však třeba zjistit příčinu lysiny. Pokud se objeví další změny nebo se rozšíří do generalizovaného onemocnění, je třeba léčbu přehodnotit. Generalizovaná demodikóza vyžaduje veterinární léčbu.

Proč demodikóza vždy nesvědí?

Mírná demodikóza často způsobuje malé nebo žádné svědění. Pes se proto může zdát v pořádku, i když se objevují lysiny. Svědění se může zvýšit později, když se rozvine druhotná bakteriální nebo kvasinková infekce.

Proč se léčba sleduje kožními seškraby?

Vzhled kůže se může zlepšit dříve, než roztoči zmizí. Seškraby umožní porovnat počty roztočů a vývojová stadia s dřívějšími návštěvami. O ukončení rozhoduje veterinář podle nálezů na kůži a ve vzorcích, proto jsou kontroly důležité, i když srst dorůstá.

Lze uzdraveného psa použít v chovu?

Chov psa, který prodělal generalizovanou demodikózu, se nedoporučuje ani po zhojení kůže. Juvenilní onemocnění má dědičný základ, na kterém se pravděpodobně podílí několik genů. Úspěšná léčba tuto vnímavost, která ovlivňuje riziko u potomků, neodstraní.